Revize RVP přináší nové pojmy, nové požadavky a nové dokumenty. Jednou z klíčových, ale zároveň nejméně jasných kategorií jsou ŠOVU — školní očekávané výsledky učení. Jak je tvořit tak, aby nebyly jen další administrativní povinností?
Revize RVP není jen otázkou několika nových pojmů. Je to změna jazyka, kterým školy popisují vzdělávání. Očekávané výsledky učení, školní očekávané výsledky učení, klíčové kompetence, základní gramotnosti, průřezová témata, uzlové body a metodická podpora vytvářejí nový systém. Ten může být užitečný, ale jen tehdy, pokud školám pomůže lépe přemýšlet o výuce. Pokud se promění jen v další soubor kolonek, kódů a formulací, svůj smysl snadno ztratí.
V předchozím článku jsme si ukázali, že kompetence se nerozvíjejí ve vzduchoprázdnu, ale skrze konkrétní oborový obsah, činnosti žáků, zdroje, úlohy a vzdělávací strategie.
Teď se dostáváme k pojmu, který je pro tvorbu nového ŠVP zásadní, ale zároveň může školám přinést nemalé potíže: ke školním očekávaným výsledkům učení, tedy k ŠOVU.
Je ŠOVU užitečným nástrojem, nebo zbytečnou vrstvou?
Začnu kriticky. ŠOVU jsou trochu zbytečný konstrukt. Už samotné RVP obsahuje velké množství očekávaných výsledků učení. Vedle nich stojí klíčové kompetence, základní gramotnosti, průřezová témata a jejich vzájemné vazby. Přidat mezi RVP a výuku ještě jednu vrstvu školních výsledků učení znamená vytvořit další úkol, další pojem a další prostor pro nejistotu.
Na druhou stranu platí jednoduchá věc: ŠOVU jsou součástí normy. Školy s nimi budou muset pracovat. Nemá tedy smysl vést čistě akademickou debatu o tom, zda by kurikulum mohlo být navrženo elegantněji. Praktická otázka zní jinak: jak se ŠOVU ujmout tak, aby nebyly jen další administrativní povinností?
Proč pouhý přepis RVP nestačí?
Nabízí se postupovat přímo od RVP. Vezmeme očekávaný výsledek učení ve státním kurikulu a pokusíme se z něj vytvořit školní očekávaný výsledek učení. Tento postup má svou logiku. Stát stanovuje rámec, škola ho rozpracovává do svého ŠVP. Zdá se tedy přirozené začít u státních OVU a postupovat k jejich školní podobě.
Jenže právě zde vzniká problém. Státní OVU jsou záměrně obecná. Mají platit pro různé školy, různé podmínky, různá pojetí předmětů, různá rozvržení učiva a různé školní tradice. Když učitel nebo školní tým vezme takto obecně formulovaný výsledek a má ho „přeložit" do školní podoby, může se snadno stát, že vytvoří jen parafrázi RVP.
Text bude jiný, ale myšlenková operace zůstane povrchní. Škola sice vytvoří vlastní formulaci, ale nemusí tím lépe porozumět tomu, jak se daný výsledek skutečně naplňuje ve výuce. Vznikne dokument, který vypadá jako ŠVP, ale nemusí být pevně spojený s tím, co se ve škole opravdu učí.
ŠOVU by nemělo být jen jazykovým přepisem státního OVU. Nemá jít o cvičení ve formulační zdatnosti. Školní očekávaný výsledek učení by měl demonstrovat, jak škola rozumí vlastní výuce — jak se rámcové cíle RVP potkávají s obsahem konkrétního předmětu, s tematickými celky, s návazností mezi ročníky a s tím, co škola považuje za důležité pro učení svých žáků.
Jinak řečeno: ŠOVU má být mostem propojujícím první (státní) a druhou (školní) vrstvu kurikula. A most nemůže být ukotvený jen na jedné straně. Pokud je ukotvený jen v RVP, zůstává příliš abstraktní. Pokud je ukotvený jen v tom, co se „vždycky učilo", může se minout s požadavky revize. Smysl dává teprve tehdy, když propojí obě strany: rámcové cíle státu a skutečnou výuku školy.
Začněme inventurou a od základu, na kterém lze stavět
Proto bych při tvorbě ŠOVU nezačínal otázkou jak přepíšeme toto OVU do školního jazyka, ale spíše: co naše škola skutečně učí?
To není banální otázka. Každá škola má nějaké tematické plány. Někde jsou propracované, jinde spíše formální. Někde slouží učitelům jako skutečná opora, jinde leží v dokumentech a do výuky promlouvají jen málo. Ale i tam, kde nejsou dokonalé, zachycují něco velmi důležitého: školní představu o tom, jak se vzdělávací obsah rozkládá v čase.
Tematický plán říká, jaké celky se učí, v jakém ročníku, v jakém pořadí a přibližně s jakou časovou dotací. Často obsahuje i poznámky k učivu, někdy cíle, někdy očekávané výstupy, někdy vazby na projekty, učebnice, exkurze nebo opakování. Není to úplná mapa výuky. Ale je to dobrý začátek. Právě tady bych hledal východisko pro tvorbu ŠOVU.
Taková inventura nemusí být složitá. Nemusí hned měnit celou školu. Nemusí bourat stávající plánování. Naopak — měla by vyjít z toho, co škola už má. Z tematických plánů, z dlouhodobé zkušenosti učitelů, z toho, co se ve škole osvědčilo, i z toho, kde učitelé sami cítí slabá místa. Teprve z této inventury má podle mě vznikat školní očekávaný výsledek učení.
To je podstatný rozdíl. ŠOVU pak nevzniká jako text odvozený pouze z abstraktní formulace RVP. Vzniká z konkrétního tematického celku, který škola opravdu učí. Opírá se o obsah, kterému učitelé rozumějí. Vyrůstá z učební cesty, kterou žáci skutečně procházejí. A teprve v této souvislosti se formuluje tak, aby bylo zřejmé, k jakému výsledku učení má žáky dovést.
Otázky, které ŠOVU teprve umožní vzniknout
Ukažme si to jednoduše. Pokud vezmeme státní výsledek učení a pokusíme se ho přímo přepsat, může vzniknout obecná formulace, která bude znít správně, ale učiteli příliš nepomůže. Bude splňovat požadavek dokumentu, ale nebude jasné, ve kterém tématu se skutečně naplňuje, jakou roli v něm hraje učivo a podle čeho poznáme, že se žák posunul.
Pokud ale začneme tematickým celkem, otázky se změní:
- Co je jádrem tohoto celku?
- Jaký problém, pojem nebo vztah má žák pochopit?
- K čemu ho tento celek ve výuce vede?
- Co má na konci umět říct, vysvětlit, porovnat, vyřešit, vytvořit nebo obhájit?
- Jak se tento celek liší od předchozího a na co připravuje dál?
Z těchto otázek už ŠOVU může vyrůst přirozeněji.
Tento postup je realističtější pro většinu škol. Učitelé totiž obvykle nepřemýšlejí primárně v abstraktních kategoriích RVP. Přemýšlejí v tématech, ročnících, třídách, návaznostech, učebnicích, úlohách, zkušenostech a konkrétních výkonech žáků. To není slabina, ale realita školního kurikula. V procesu tvorby ŠVP se nevyplatí jakoukoli realitu ignorovat.
Samozřejmě, nestačí jen opsat stávající tematické plány. Revize RVP má vést také k přemýšlení o tom, zda se ve škole učí opravdu to podstatné, zda se některé obsahy zbytečně neopakují, zda něco nechybí, zda tematické celky neslouží jen k probírání látky a zda žáci dostávají dost příležitostí k porozumění, aplikaci, argumentaci a reflexi.
Ale právě proto je inventura výuky tak důležitá. Nejde o potvrzení současného stavu za každou cenu. Jde o to, aby škola nejprve viděla, z čeho skutečně vychází. Teprve potom může rozumně rozhodovat, co zachovat, co upravit a co formulovat nově.
To neznamená, že tematický plán má nahradit ŠVP. Ani že škola může ignorovat RVP. Právě naopak. Znamená to, že cesta k dobrému ŠVP nemusí vést jen shora dolů. Může vést také zdola nahoru: od výuky, kterou škola skutečně realizuje, k jejímu přesnějšímu kurikulárnímu popisu. Právě tak může ŠOVU získat smysl.
Možná bychom tedy otázku „Jak z OVU udělat ŠOVU?" mohli na chvíli otočit. Nejdřív se neptejme, jak přeložit státní výsledek do školního jazyka. Ptejme se, jakou výuku už ve škole máme, jakým směrem ji chceme rozvíjet a jaký školní výsledek učení z ní poctivě vyplývá. Právě tam začíná smysluplná tvorba ŠVP.